Slohovka z Osvětimi

16. prosince 2016 v 7:51 | End
Už dlouho mě něco nesebralo tak moc. Cestou tam jsem na to nijak nemyslel. Spal jsem, poslouchal hudbu, dělal kraviny se Štěpym… Ale nic mě nemohlo připravit na to, co přišlo, když jsem vyšel ven z lobby. Ani všechny cigarety na světě by mě nemohli uklidnit, když jsem to viděl. Hned na začátku jsme se octli před branou do Osvětimi. Arbeit Macht Frei. Práce osvobozuje. Už jenom z toho se mi dělalo mdlo. Deportovaní muži, ženy, děti a staří si to převzali jako naději. Naději na to, že je to dostane z toho pekla. Hned na začátku, když je přivezli, je Němci roztřídili na dvě skupiny - Smrt plynem a pracovní tábor. Do plynu šli děti pod 14 let, staří lidé a těhotné ženy. Zbytek šel okamžitě do sprch a pak do práce. Stísněné prostory baráků byli jejich domovi. Domovi, kde v místnostech velkých, jako náš obývák, žilo 100 lidí. Každý den šli do práce a nejedli skoro nic. Po měsíci práce v táboře byla průměrná váha člověka 25 kg. Všudypřítomný pocit strachu a bezmoci mě uváděl do stavu, kdy jsem chtěl odejít z toho proklatého místa. Chtěl jsem zapomenout, že se to někdy stalo. Tolik utrpení, tolik bolesti, tolik smrti. Jenom kvůli obyčejnému přesvědčení a ambicím. Plakal jsem. Drtil jsem křížek v pěsti, dokud se mi z mých nehtů nespustila krev. Byli jsme v kobkách, na popravišti… Ale nic mě nepřipravilo na to, co jsem cítil při vstupu do plynové komory. Jakmile jsem vstoupil dovnitř, ucítil jsem to všechno. Skoro jsem slyšel křik všech těch lidí, jak umírají v bolestech. Viděl jsem, jak jim z očí, uší, úst a nosních dírek teče krev. Cítil jsem ten strach. Bylo toho na mě tolik. Chtěl jsem uprchnout. Chtěl jsem rozrazit ten dav a vyběhnout ven. Jakmile jsme vyšli z areálu Osvětimi, dostali jsme instrukce, abychom se vrátili k autobusu a připravili se na odjezd do Březinky. Tam je přiváželi vlaky. Tam žila většina deportovaných. Při zaregistrováni prvního popelníku jsem rozklepanýma rukama vytáhl krabičku cigaret a vykouřil rovnou tři cigarety. Díky bohu z druhého tábora nic moc nezbylo. Žádné další komory, žádné další balíky vlasů. Jenom pár dřevěných stájí pro koně, které se používali jako příbytky pro deportované, koleje, kontrolní brána a plno turistů s židovskými vlajkami. V autobuse jsem se uzavřel do sebe a modlil se o to, abych byl doma a nemusel nad ničím přemýšlet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LM LM | E-mail | Web | 16. prosince 2016 v 23:38 | Reagovat

To je energeticky silné miesto plné zúfalstva a bolesti, niet divu, že si sa tam cítil tak veľmi stiesnene, len niekto bez kúska citu, by sa nepozastavil nad krutosťami, ktoré si ľudia tej doby vytrpeli v pracovných táboroch.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama