Červen 2016

Padlý "anděl" (part 5)

14. června 2016 v 20:39 | End |  Padlý "anděl"
Shodím ze sebe zpocené, smradlavé oblečení a naházím ho na hromadu u postele, abych ho po škole mohl odnést do pračky. Osprchuji se a udělám něco s tím něčím, co mají být černé vlasy. Výsledek vypadá, jako něco, co najdete kdekoli. Rozcuchané vlasy, s prameny trčícími do včech stran, hnědé oči po otci, piercing v levém obočí a pravé straně spodního rtu. Normální nos, plné rty a rašící strniště, které je obviklé u 17-ti letých kluků. A samozřejmě, obrovské kruhy pod očima, které si držím už od dobrých 10-ti let.
Vyfakuji svůj odraz v zrcadle a vydám se do pokoje, abych si něco oblékl. Vybírám bílé tričko, které okamžitě překrývám mikinou bez zipu, potiskem v podobě nového BMTH alba Thats the Spirit a hlubokou kapucí, abych mohl schovat jak své vlasy, tak oči. Na nohy si navléknu obyčejné kapsáčové, černé kalhoty a černé ponožky. Zbývá mi ještě půl hodiny, než budu muset jít do školy, takže si udělám kafe a zapálím cigaretu.
Ve škole se děje to, co normálně - Vůbec nic! Hodiny prosedím za počítačem a píši si poznámky. Ještě že na většinu těžkých odborných předmětů máme naši třídní učitelku, která narozdíl od ostatních učitelů umí učit.
O volné hodině si zalezu do kabinky a sesunu se na prkýnko. Dveře jsou zamčené a teď hned jen tak nikdo nepřijde. Z kapsy vytahuji žiletku, zabalenou v kapesníku. Stáhnu si rukáv a udělám si několik zářezů, při kterých doslova vzdychám. Krev se lenivě spouští dolů po mé ruce až k prstům, které svírají žiletku. Jak to tak pozoruji, popadám mobil a fotím to. Ani nevím proč. Dávám se do "čištění" (slíznu všechnu krev a s rozšířenými zorničkami si užívám tu lahodnou chuť).
Končí vyučovaná a já mířím na pomník se songem Sonne od Rammstein znějícím v uších. Zajímalo by mne, jestli tam ta dívka bude.

Padlý "anděl" (part 4)

14. června 2016 v 13:20 | End |  Padlý "anděl"
"Cigaretu?" vyhrknu rychle, aby se vyplnilo to ticho mezi námi. Rychle zamrká a potřese hlavou. "...Jo, dám si.." vypadne z ní. Kývnu, vytáhnu svou krabičku cigaret Camel a dvě vytáhnu. Z náprsní kapsy mé černé košile vytáhnu omlácený, starý, benzínový zapalovač, který mi sloužil už sakra dlouho, a oboum nám připálím. "Tak jo, měj se.." kývnu na rozloučení a dám se na odchod. Koťata se už stejně rozutekla. "Počkej! Jak se jmenuješ?" zavolá na mě. Ohlédnu se a s poloúsměvem a cigaretou mezi rty odpovím: "Chris."
Cestou domů o té dívce nijak nepřemýšlím. Více přemýšlím nad tím, jak mi do uší řve soundtrack nového DOOM, a jak skvělý na poslouchání je.
Doma mne opět nic nečeká. Naši jsou zase někde v prdeli a mě to ani trochu nezajímá. Vždycky někam jezdí. V pokoji hned zapínám hi-fi věž a pouštím Dead! od My Chemical Romance. Na stole si jako obvikle rozpoložím své pracovní prostředí a v kuchyni si připravím hrnek kávy.

Po dlouhém slohu, 2 hrncích kávy a 6-ti cigaretách se svalím na svém křeslo v rohu pokoje, namířené směrem na televitní obrazovku, sloužící jako obraz konzole XBOX 360 ve skřínce pod ní. Je jedenáct večer a já to vidím na pár kol v TitanFall.

Jak tak pomrkávám a snažím se rozeznat i jiné věci, než dění na obrazovce, uvědomuji si, že je šest ráno a do mého pokoje pere oknem svit slunce. Můj úhlavní nepřítel. Z poličky popadnu NERF pistoli, nabiju ji a střílím na okno. "Táhni, světlo! Power of Satan compels you!! Jděte pryč, vy zasraný andělíčci! Sem, do domova zasvěcenému službě našemu spasiteli Luciferovi, se jen tak nedostanete!!" Už mi došli náboje a já se válím na podlaze a směji se svému klení. Tohle je proč mně malé děti zbožňují. Jsem dětinskej a se svým stylem oblékání to ze mě dělá skvělého záporáka pro hraní her. Kdo ví kdy si mě zase teta nezavolá na hlídání. Děti se vás jen málokdy ptájí, co jsou ty jizvy na vašem zápěstí nebo jestli jsem dostatečně starý na to, abych kouřil. Dokud před sebou vidí někoho, kdo vypadá jako dospělí (je dvakrát vyšší než oni) a chce si s nimi hrát, ptájí se maximálně na to, jestli jim pro něco nedosáhnu. Aspoň k něčemu jsem.

The story of Mikaylla

9. června 2016 v 10:46 | End
Mikaylla je pro mě jako sestra. Setkal jsem se s ní, když jsem na konci devítky jel s chlapama kalit do Přibyslavy. Byla tam pouť a ty magoři se zastavili u kola štěstí. Snažili se vyhrát něco skvělího, ale dostávali jen hnusný přívěsky a tak dál. Když je to přestávalo bavit, všimli si, že kolem nás procházejí dvě holky a požádali je, aby jim to kolo roztočili. Jedna z nich byla Mikaylla. Tohle se stalo pár měsíců předtím, než jsem začal chodit s Terezou. Pamatuji si, že jsem tam tehdy stál v riflích, černém tričku a krémovém saku z Takka. Na očích jsem měl sluneční brýle, takže si nemohla všimnout, že na ni civím. Věděl jsem, že nemám šanci. Nikdy jsem neměl šanci. Ten večer se vyvynul naprosto strašně a v 6 ráno jsem se dostal do postele. O pár dní později se se mnou Mikaylla a její kamarádka Nikola, která tam tehdy byla s ní, zkontaktovali a vyrazili jsme ven. Mikaylla byla až moc sexy. Od té doby si vše pamatuji hodně špatně. Vím že tu byli hodně velké mezery, co se týče kontaktu. Teď je pro mě jako ségra a já pro ni jako brácha. Zažili jsme toho spoustu. Hlavně ona. Neustále střídá kluky, a pak se divý, že má zlomené srdce. A tak to je neustále. A pak jde za mnou, abych jí obejmul a řekl, že bude vše v pořádku. Kdysi jsme si psali o tom, jaká je a já jí napsal tohle: Ne, jsi dívka, která, když už se někomu poddá, tak ho jen tak neopustí. Možná jsi prokletá a vždy když přecházíš k jinému majiteli, je to proto, že ten minulý něco posral a ty jsi ponechána v nekonečném ciklu majitelů. Neskutečně se jí to líbilo a já to moc nechápal. Máme spolu spoustu společného a přitom ani nevím, co o ní chci vlastně říct. Začínal jsem tuto povídku s tím, že se chci svěřit o své kamarádce, ale nakonec ani nemám co říct. Je to moje ségra. Moje lepší část. Moje lépe domrdlý dvojče. Moje diamantová Mikaylla.