Září 2015

Změna po dlouhých, bolestivých letech 2nd part

29. září 2015 v 22:07 | End |  Změna
Jak jsem říkal. Tehdy, kdy jsem se s Terezou (od teď Levy) procházel parkem, můj život získal barvy. Už to nebyla ta mdlá šedá a černá, ale změnilo se to na červenou, zelenou, modrou a rezatou (Levy měla zrzavé vlasy a na ty nikdy nezapomenu). Pokračovalo to pozvolna a naprosto krásně. O tři dny později přišel náš první den na střední. Já šel na obchodku a ona na uměleckou. Byli jsme spolu každý pátek, ktdyž projížděla vlakem přes Brod. Vždy se za mnou zastavila. Ty pátky pro mne byli opravdu nejkrásnější dny, které jsem vůbec mohl zažít. Nemohl jsem ji nikdy vypustit z hlavy. Ať jsem byl na hodině, nebo doma, nebo se procházel, nedokázal jsem na ni nemyslet. Při každé příležitosti jsme si psali. Byl jsem na její imatrikulaci, kde jsem ji poprvé viděl v šatech. Vypadala naprosto úchvatně. Nemohl jsem z ní spustit oči ani na okamžik. Seznámila mne s jejími spolužačkami. Byl jsem tak rád, když jsem mohl říct, že je moje. Moje Levy.
Pokaždé, když jsme se setkali, bylo to setkání jako po 20-ti letech. Nikdy jsem nedokázal vydržet ten týden do jejího příjezdu. Nesnášel jsem dny bez ní. Někdy jsem jezdil k ní domů do Ledče. Když jsem tam byl poprvé, okamžitě jsem poznal, který pokoj je její (přesněji, která půlka pokoje je její). Měla zeď u postele polepenou všemi jejími kresbami. Když jsem se na ně kouknul, viděl jsem ji, jak je kreslí. Nemohl jsem si nikdy pomoct a styděl se za to, jak netalentovaný jsem. Vedle ní jsem byl vždy jako ten, co tam nepatří. Ona, premiantka třídy a já, netalentovaný a bezvýznamný kluk. Vždy mi vtloukala do hlavy, abych si to o sobě nemyslel. Věřila, že mám potenciál. Podporovala mne. Byl jsem vděčný za každou sekundu času po jejím boku. Miloval jsem její úsměv, její vlasy a její osobnost. Ona, malá stydlivka co si nikdy nevěří, a já, co jí každou chvíli tlačí do hlavy, aby o sobě přestala pochybovat, že ona je ta lepší z nás dvou.
Její objetí bylo vždy vřelé a voněla sama sebou. A ty rty! Kdykoli mne políbila, dostal jsem výpadek na pár sekund, protože její rty byli tak jemné a teplé. Vždy jsem měl potřebu ji kousnout do jejího spodního rtu.
Jednou mne dokonce vzala na výstavu umění. Já ji zase vzal do knihovny v Brodě, kde jsem se vždy uzavíral před světem. Bylo to pro mne moje nejintimnější místo, ale jí jsem ho dal. Věděla o mě všechno.
Jednou jsem ji vzal v Listopadu (možná v Prosinci) na Den otevřených dveří, který se konal v naší škole. Přijela tam za mnou a já ji seznámil se svými spolužáky. Byla to taková sranda ji vidět, když se rozpačitě seznamuje s mími kamarády a snaží se, aby neřekla něco špatně.
Jediné, co mi nikdy neschvalovala, bylo kouření. V tu dobu jsem kouřil jako fabrika a ona to neměla ráda. Chápal jsem ji, ale kouření jsem se doteď nezbavil. Snad jeden z nejlepších dnů s ní byl, když jsem se u ní probudil v posteli a měli jsme celý den jen na nás oba. Bylo to kouzelné, dívat se na ni, jak si kreslí. Blbli jsem a kecali. Jednou jsme si před ní na laptopu zapl jen tak "na truc" CS 1.6, které jsem tam měl jen tak na zahnání nudy a ona mi sedla na klín a začala hrát místo mne. Chvíli jsem se smál a pak jsme ji začal otravovat a lechtat, takže furt umírala. Tehdy jsem se tak nasmál, když mne po její mini pokoji honila se štetcem jako zbraní. Ten ten mne taky vzala na Ledečský hrad. Tehdy jsem u ní opět přespal (domyslíte si).

Když tyhle řádky píšu, tak mi se sotva bráním slzám. Ale co. Musím se vykecat...
Díky za návštěvu a komentujte ;) děkuji

téma týdne aneb Anonymita

16. září 2015 v 9:26 | End
Anonymita.. První co mi vyjde na mysli je hackerská skupina Anonymous a píseň od Three Days Grace - Anonymous...
Odvě miluji :3 Anonymous dokázali nespočet věcí, jako například hacknout CIA. Anonymous od Three Days Grace zase patří do posledního alba, kde zpíval Adam Gontier :33 Chci se s tím chlapíkem setkat :3
Anonymita vyjadřuje neznámou osobu. Já jsem jeden čas byl anonym. Chodil jsem po městě v masce či šátku a byl jsem anonymní, díky tomu, že nikdo nevěděl jak doopravdy vypadám, nebo jak se jmenuji.

Změna po dlouhých, bolestivých letech

14. září 2015 v 20:21 | End |  Změna
Pamatuji si ty dny, kdy jsem chodil po ulicích Havlíčkova Brodu a nevěděl co dělat. Je lehké si na něco takového vzpomenout. Prosté toulání všemi možnými směry, bezmyšlenkové střídání nohou a kouření cigaret. Neměl jsem tehdy, stejně jako teď, co na práci. Byli zimní dny roku 2014, po novém roce. Tehdy jsem si myslel, jaký jsem lůzr a tahal jsem se spodinou tohohle odporného zapadákova. Cigarety, internet, hudba a temnota pro mne byli vše, čemu jsem rozumněl. Čas utíkal a dostal jsem se do kontaktu se svou bývalou spolužačkou ze základky, ze které jsem odešel ve 2. třídě. Později mi dala nabídku adminství na jedné stránce, kterou měla ona a její kamarádka z Ledče. Tehdy jsem netušil jak moc se vše může posrat. Přijal jsem to a stal se adminem jménem "Kosi-chan". S hlavní adminkou jsem se nikdy neviděl.

Další změna přišla o letních prázdninách. S adminkami jsme se dohodli, že navštívíme Festival Fantazie v Chotěboři. Nebyl to špatný nápad. Setkali jsme se tam všichni tři. Moje první myšlenky, když jsem uviděl hlavní adminku, byli: "Nemám šanci..." Neskutečně se mi líbila. Užili jsme si den. Jediné co se holkám na mně nelíbilo, bylo, že jsem byl kuřák. Od toho festivalu jsem se viděl s hlavní adminkou ještě jednou. Tehdy jsem dělal svůj sociální experiment. Chodil jsem po Brodě v masce Anonymous. Když jsem tehdy kouřil v parku, adminka mi napsala, že je v Brodě v kavárně na náměstí a jestli se nechci stavit. Neviděl jsem důvod proč nejít a vyrazil jsem. Byla tam s kamarádkami. Užili jsme si den a pak se vrátili ke svým životům. Kéž bych věděl, co bude za pár měsíců následovat.

Pro mně dost zásadní změna mého dosavadního života nastala ke konci prázdnin. Dostal jsem do chatu nějakou přeposílací zprávu s tím, že to mám poslat dalším 20-ti lidem a dát pusu člověku sobě nejdražšímu nebo tak něco. Otráveně jsem to poslal pár lidem. Mezi nimy byla i adminka. Co jsem tehdy opravdu nečekal, byla její odpověď. "Tak si pro ni přijeď"
Tehdy jsem se zmohl jen na to, že jsem šokem spadl ze židle a řval jsem WHAAAAAAAT DAAAAA FAAAAAAKKKK?????!!!!!!!
Jinou reakci můj mozek nebyl možný provést. Tereza (adminka) přijela o 2 dny později do Brodu a tehdy jsem zažil něco neuvěřitelného. Mírumilovnou romantiku v podobě procházení v parku, který poprvé za celý můj život získal díky ní barvu.


Možná budu pokračovat.. Pokud budete chtít lidi.. Ale nečekejte podrobnosti ohledně intimnějších chvílí! O své vzpomínky se podělím.. Musím se z toho vykecat.. Ale ty nejhezčí chvíle si nechám pro sebe.. Komentujte.. prosím...

Škola

13. září 2015 v 18:28 | End
Kriste! Přijdu do školy a koho nevidím! Toho hnusnýho ksychta jménem Ivo Průša. Nejraději bych ho zabil a vysral se mu do držky! Co to je? Vy přijdete na hodinu angličtiny, ok? On si tam sedí a má ten svůj odpornej úsměv, kterej vás naprosto odradí od víry v lidstvo. A pak řekne to své "Open your WERKBOOKS." WERK! Kdo může takhle vyslovit tak jednoduché slovo jako work?! Jenom tahle čuráčí hlava! Hned první hodina co jsem tam byl a už jsem se s ním kvůli tomu pohádal! Každá hodina s ním pro mně zanmená maximálně věčný opruz, otravu lidskou blbostí a procvičení ve sraní stupidních lidí! Fuj takjksl!

téma týdne aneb Život není fér

13. září 2015 v 18:23 | End
A jéje! "Život není fér!" No, to je snad dobře ne?! Kdyby život byl fér, tak se nestalo to, co se dělo do teď, jako například světové války, sebevraždy šikanovaných studentů, Evropská okupace imigranty a tak dále! Sakra ok! Když jste na dně, tak si tohle říkáte, ale když jste potom za vodou, tak to najednou fér je?! WTF?! Já říkám, že život je takový, jaký jsme si ho udělali a můžeme za to vinit maximálně tak sebe. Nesnáším lidi, co si něco takového říkají! I když jsem už 14 dní v depresích, i tak vím že jsem si to zapříčinil sám a ne život. Podívám se na lidi kolem sebe a je mi na zvracení. Ale ze všeho nejvíce mi je na zvracení ze mně samotného! Život není fér a nikdy nebude a to dělá tuhle hru zajímavějíší! :3