Září 2014

Proč?!

25. září 2014 v 19:04 | End
Proč?
Nic jiného mi hlavou ze začátku nešlo. Pak jsem měl najednou prázdno. V tu chvíli jsem jenom instinktivně jednal. Držel jsem svou lásku, která celou tu dobu ležela zbita v hlubinách mého srdce, aby neudělala něco hloupého. Proč to vlastně udělala? Snaží si mě držet u sebe? Aby měla kým manipulovat? Nevyznám se v tom. Seděl jsem s ní a mluvil o tom, co si zase udělala. Byl jsem vystrašený, naštvaný a smutný. Z ničeho nic mě začala hladit po hlavě. Líbilo se mi to a tak jsem to dal najevo imitací kočičího vrnění. Rukou mě drbala na zátylku, kde se mi to sakra líbilo. A nejednou si mě přitáhne a políbí. Nevěděl jsem co se děje. Nechápal jsem to. Po tom, co mi říkala že je lesbička a že jsem jako její starší bratr mě to překvapilo. Ale vykašlal jsem se na to a oplácel jí polibky na ty její sladké rty, o kterých jsem snil. Ale tato situace vyvolala i mou temnou stránku. Chytl jsem ji za vlasy, zvrátil hlavu dozadu a lehce ji kousl do krku. Na tom jsem se také vyřádil. Potom jsem se vrátil k jejím rtům.



Když jsem odcházel, ještě jsem to necítil. Ale jen co zavřela dveře a já ušel 5 metrů, přišlo to. Bolest, ukrutná bolest. Jako kdyby mi někdo rval srdce z těla. Měl jsem co dělat abych se tam nezhroutil. Tohle ona dokáže. A já to chci čím dál více.

Kapitola 12.

18. září 2014 v 8:51 | End
Kapitola 12
Cesta uběhla nadmíru dobře. Do Brodu jsem se dostal bez jediného výstřelu. Motorku uklidím hned u značky, značící Brod. Z pouzdra na stehně vyjmu Glock, abych byl připraven. Mezi rty stisknu cigaretu, zapálím ji a zamířím do centra. Mohl bych se podívat do školy… Za chvilku stojím před dveřmi do školy. Vejdu dovnitř. "Haló?!" zavolám. Žádná odpověď. Kdo by tu asi tak byl. Chystám se otočit a odejít, když uslyším chrčení. Jde od schodů. V tom ji uvidím. Po schodek schází ředitelka, už přeměněná na chodící hroudu ironie a smrti. Na toto jsem čekal celý život. Glock dám zpět do pouzdra. Místo něj vytasím katanu. "Its time to kick ass." Pošeptám. Vyběhnu přímo na ni a jediným pohybem jí setnu hlavu. Ta se odkutálí někam do prostor školy. Katanu schovám a vyjdu ven. Hned uvidím můj cíl. Kostelní věž. Je to skvělé místo pro ostřelovače a má pouze jednu cestu ven i dovnitř. Za 10 minut už stojím na balkóně zvoníkova bytu na vrcholku věže. Je tu postel, pracovní stůl a mini kuchyňka. Plyn jakžtakž funguje, to samé voda. Na stůl položím batoh. Z něj vyndám cigarety, blok a střelivo. Munici poskládám, aby mi byla v případě útoku rychle k dispozici. Z krabičky cigaret vytáhnu jednu a zapálím si. MSR opřu o zábradlí balkónu. Zkontroluji zásoby. Vystačí mi přibližně na týden. To je tak akorát. Popadnu Monster Energy, otevřu ho a loknu si. Toto bude dlouhý týden. Nasadím si sluchátka a pustím si album Echoes, Silence, Patience & Grace od Foo Fighters. První song je The Pretender, můj oblíbený od této skupiny. Měl ji rád můj bratr. Mohl bych se podívat do knihkupectví na náměstí. MSR nechám tady, vezmu si jenom Glock a katanu. Nepotřebuji zbraň na velkou dálku. Sejdu po zchátralých schodech kostelní věže na ulici. Foo Figters se pro tuto situaci moc nehodí. Přepnu tedy na soundtrack Dark Souls OST, song Majula. Vždy mi přišel takový misterický. V knihkupectví není dokonce ani mrtvák. Zato knih je tu dost. Najdu si sekci fantasy a sci-fi. Mezi tituly si vyhledám výtisk Zaklínače, polského fantasy o bělovlasém zaklínači Geraltovy. Hrál jsem hru, ale knihu jsem ještě neměl šanci číst. Vyjdu spolu s knížkou ven a rozhlédnu se kolem. Mrtvo. Doslova. K tomu mrtvu mi ještě hraje ono tajemná písnička z Dark Souls. Tak se mi to líbí. Nemusíte se starat o ostatní. Staráte se jen o sebe. Žádné starosti navíc. Vrátím se zpět do věže a puškohledem zkontroluji blízké okolí. Klid. Sundám si sluchátka. Jen co je sejmu z uší, uslyším to, co jsem za celou svou cestu do knihkupectví neslyšel. Zvuk motoru. Za pár minut na náměstí přijede auto, s hrubě namontovaným kulometem na střeše a chlapem u něj. Zatím nebudu útočit. Pro jistotu. Ale stačí jediný výstřel a pak střílím i já. Opět si nasadím sluchátka a song změním na Destroy Yourself od Dangerkids. Sednu si ke stolu a začnu číst.
O 2 hodiny později…

Stojím u zábradlí s cigaretou mezi prsty a sleduji náměstí. Všude je klid. Až moc velký klid. Potřebuji ukojit svůj hlad po krvi. Chci střílet. Chci sekat. Chci řvát. Chci…. ZABÍJET… Z čirého znudění a potlačované potřeby po krvi se rozeběhnu do zvonice a zuřivě začnu tahat za provaz, sloužící k rozhoupání zvonu. Věží se rozlehnou dunivé zvuky zvonu, které mi trhají uši. Zešílel jsem. Po dalších 20 - ti úderech přestanu, ohluchlí a zmatený. Bolí mě hlava. Dojdu zpět do bytu a rozhlédnu se kolem. "A kurva…" unikne mi. Po náměstí se pomalu plouží smrt, v podobě mrtváků. Za tu chvilku se trochu vzpamatuji a moje uši už jsou jakžtakž v pořádku. Zjistím to díky tomu, že uslyším zvuk motoru auta, co tu bylo odpoledne. Za chvilku je na náměstí. Z auta vyskákají tři ozbrojení muži a začnou střílet do záplavy zombíků. Teď už se přestanu ovládat. Ti hajzlové střílejí mou střelnici bez povolení. Popadnu MSR, nabiju a opřu ji o dvojnožku na zábradlí. Kouknu se skrz optiku a zamířím na jednoho z nich. Moje tělo už jedná naprosto automaticky. Stisknu spoušť a muž se kácí k zemi s prostřelenou lebkou. Jeho kumpáni se kouknou mým směrem, ale než druhý z nich stačí na mě zamířit, proděravím mu břicho. Třetí muž má v rukách kulomet PKP Pecheneg. Zamíří a vyšle mým směrem dávku střel. Rychle skočím zpět do bytu. Balkón je zkropen dávkou. Popadnu ze stolu Glock a pár zásobníků si narvu do kapsy vesty. Ještě přidám zásobník do MSR a dva kunaie. Seběhnu schody a dole si přepnu hudbu na Final Battle od Aelstrom. Muž se zatím schoval za auto. Doběhnu ke kraji náměstí a lehnu si na zem. MSR položím na dvojnožku. Nejsem lehký cíl. PKP je nepřesná zbraň. Jakmile vykoukne ven, provrtám mu hlavu kulkou. V hlavě mě tlačí vědomí, že je to až moc lehké. Hledáčkem zpozoruji čouhající hlaveň jeho kulometu. Je za kapotou. Na chvilku se rozhlédnu mimo hledáček. Díky bohu že jsem to udělal. Všiml jsem si, že ten hajzl se vykašlal na nepřesný přístup a s pistolí v ruce se rozeběhl po kraji náměstí. Počkat ještě pár minut a byl bych mrtvý. Vytrhnu Glock a namířím ho na toho zmrda. Stisknu spoušť. Je na zemi. Oddychnu si a kouknu se směrem k tomu zástupu zombie. Jsou skoro u auta. Ten kulomet je klíčoví. MSR rychle postřílím ty nejbližší a jen s Glockem, katanou a pár kunai se rozeběhnu k autu. Jsem u auta. Rychle popadnu PKP, všimnu si, že má dvojnožku. Glockem vyšlu salvu na nejbližší zombie. Zkontroluji zásobník. Polovina zásobníku, cca. 100 kulek. Namířím na tu haldu chodících mrtvol a stisknu spoušť. "KURVAAAAA!!!!" Zařvu si. "DO PÍČI, DO PÍČI, DO PRDELE!!!!!" Po pár minutách dojdou náboje. Vytáhnu katanu pravou rukou a v levé ruce sevřu Glock. "Its time to kill some bitches!" Rozeběhnu se do toho zástupu a přepnu na autopilota. Seknout, kopnout, vystřelit, překulit se… Jediné co vnímám, je hudba ve sluchátkách v podobě Sunrise - Our Last Night. Po únavném boji zbývají už jenom 4. Na toho nejdále namířím Glockem, stisknu spoušť. Ale zbraň jenom cvakne. "Do hajzlu…" Vytáhnu první kunai a hodím. Trefa do oka. Glock vrátím do pouzdra. V pravé ruce katanu, v levé ruce kunai, celý od krve, stojí na náměstí Havlíčkova Brodu, unavený a uspokojený. Zatím. Ještě tři… Hudba se změnila na Kill Everybody od Skrillex. "I want to kill everybody in the world." Rozeběhnu se k tomu nejbližšímu. Sek nahoru. Zkropí mě krev. V levačce si připravím kunai na hod. Napřáhnu se a hodím. Zásah do krku, pro ně to bohužel není smrtelná rána. Zbývají tedy dva. Toho blíže seknu přes hrudník, pak přes záda a zakončím to bodnutím zpod čelisti, takže meč projde hlavou až do mozku. Zbývá poslední. Rozeběhnu se. Cítím každý krok. Je to až poetické. Poslední nepřítel. Nabodnu ho na meč, až jím projde. Z krku mu vytrhnu kunai a ten mu zabodnu do spánku. Vytáhnu z něj katanu i kunai. Odpotácím se ke kašně a sednu si na schody. Jsem velice unavený. Mám dost. Koho zabiju zítra?

Kapitola 1.

17. září 2014 v 8:26 | End |  Pirátka se sluchátky
Pirátka se sluchátky
Kapitola 1.

"IN THE DIARY OF JANE!" Zrovna šla do školy. Hudba jí ze sluchátek řvala do uší. Milovala Breaking Benjamin. Byla to jedna z nejlepších skupin, co slyšela. Teď jí hrál song The Diary of Jane z alba Phobia. Měla ji ráda. Česká republika pro ni byla něco, co ve Spojených Státech neměla. Byl tu klid. Nový lidé. Jmenovala se Mary Teach. Její babička jí vyprávěla, že se jedná o stejnou krevní linii, do které patřil i Edward Teach, jeden z nejobávanějších pirátů Karibského moře v 18. Století. Teď chodila na soukromou školu informatiky a cestovního ruchu. Přišlo jí jako dobrý nápad jít na tuto školu, protože milovala knihy a chtěla pracovat v knihkupectví. A to je obchod. Proto chodí na obor obchodník - specialista na IT. IT protože počítače jí šly lépe, než logistika či cestovní ruch. Za chvilku byla ve škole. Přezula se. Potřebovala se dostat do učebny číslo 3, která byla v druhém patře. Cestou míjela spolužáky. Normální lidé pozdraví ty, co znají, ale ona nikoho nezdravila. Nebylo proč. Všichni se jí smáli. Sama nevěděla proč. Jen si zesílila hlasitost hudby a šla dál. Byla v prváku. Ve třídě si sedla do poslední lavice u okna. Vyndala si učebnici, blok a penál. V penálu měla jen jedno pero, zbytek byli tužky různé tvrdosti a měkkosti. Ráda kreslila. Měli management jakosti. Neměla tento předmět ráda, protože byl nudný. Ale nikdy neměla špatné známky. Ani z jednoho předmětu, tedy kromě matematiky. Nemohla si nevšimnout všech těch pohledů od ostatních. Hlavně od kluků ve vedlejších dvou lavicích. Pokud si dobře pamatovala, jmenovali se Honza, Pavel Prášek a Martin Horáček. Byli to obyčejní otravové, co si akorát dělali srandu z ostatních. Hlavně z ní. Holky byli stejné. Jediný člověk na ni byl hodný. Kluk, jehož jméno ani neznala a on neznal její. Měli společnou jen školu a zalíbení v knihách. Kdysi, ještě na začátku roku, si ho všimla, jak si čte jeden výtisků ságy Zaklínač. Ona hrála obě hry a vyčkávala na třetí díl. Chtěla si ale přečíst i knihu. Zeptala se ho tedy, jestli nemá na půjčení 1. díl. A on jí ho naprosto v klidu půjčil. Byl to kluk, kterého si nikdo nevšímal. Druhák. Přetrpěla těch 8 hodin. Poslední hodinu, když zazvonilo, sklízela si věci ze stolu, když v tom přišel Martin Horáček k jejímu batohu, popadl ho a vyhodil z okna na kuřácký dvorek. Učitelka to neviděla. Mary neměla potřebu si z toho dělat velkou hlavu. Prostě si jen vzala věci a šla na dvorek pro batoh. Dnes končil školní rok. I tak se učily. Dostali vysvědčení a to bylo vše. Rodiče Mary chtěli jet do Karibiku a nabídli jí, aby sebou vzala svého přítele, svého jediného člověka, který se jí neposmíval, neurážel ji, ani nic takového. On ji miloval. A ona jeho. Na dnešek se domluvili, že před odjezdem se ještě sejdou v parku. Byla tam dříve. Čekala na něj.