After a long time, Im writing a some of this new shit

31. března 2018 v 19:39 | End
Čus. Dneska Vám zde píši o tom, jaká hiearchie panuje zde, na Žolíku (hodpoda, kam chodím pít). Je to tu naptosto prosté. Lidi se rozdělují na království, gangy, nebo jak tomu chcete říkat. Já nepatřím do žádného království. Jsem jeden z těch, co sem chodí, aby zapadli, ale doopravdy nikdy nezapadnou. Takže, pojďmě řešit tuto hiearchii.

Pamatujete, většina lidí tady se ráda rozdělí o svou trávu, jelikož nejsou svině.
- Nejstarší - chlapy a ženy, kteří sem chodí snad už od začátku podniku. Když přjde na obsluhu hudby na Silvestra nebo na nějakou jinou událost, oni rozhodují o dané hudbě. Jsou nejstarší a nejrepektovanější. Proti nim nesmíte jít. Říkám jim Veteráni.
- Punkáči - jak už jméno připomíná, jsou to fanoušci jakékoli kapely sousředěné na punk. Většinou jsou OK. Když ne, je to kvůli nějakému debilovi, který si rozjel pusu. Hodně hulej.
- Metalisti - To samé jako punkáči, až na to, že poslouchají metal a nehulej.
- Normalové - to jsou chlapy, který jsou naprosto zásadní v každém podniku, ale nejvíce se soustředí u nás. Chlapy, kteří přijdou, možná pustěj nějakej rap v jukeboxu. Hulej hodně, ale když na to přijde, zastanou se za Vás (vlastní zkušenost. Lituji tě Ramsey).
- Huliči - Nepleťte si je se smažkami. Tihle jsou to nejlepší, co můžete potkat, pokud Vám jde o hulení. Rádi se podělí, a když ne, řeknou Vám to na rovinu. Většinou pouští tekno a techno, jelikož jsou stoprocentně pro psychodelic music. Většina je v pohodě, zbytek je tak vyhulená, že sotva mluví. Se všemi, které jsem vylistoval, si rozumí v pohodě, díky jejich pochopení a dobrotě, co se týče sdílení jejich trávy.
- Suckers - toto jsou ti, kteří sem chodí po kratší dobu. Prostě nováčci. Stále si zvykají na lidi tady. Po většinu času sedí a bojí se bavit s ostatními, pokud nejsou opilý (asi už víte, že tohle je můj gang)
- Zmrdi - lidi, kteří se zde občas ukážou a dělají problémy. Nedávno tu byli dva a skončilo to tím, že jsem dostal na držku a Ramsey, po heroickém pokusu o mojí záchranu (muž, který patří k Normálům), zůstal se zkrvaveným obličejem se mnou na policejní stanici. Tyhle lidi je nejlepší nechat na pokoji, jestli nechcete rvačku.

Tohle je, více méně, jednoduchá definice lidí tady.
 

"Padlý anděl" (part 10)

28. listopadu 2017 v 21:21 | End |  Padlý "anděl"
Popadám blok ležící na stole a dám se do kreslení. Nejdříve jsem chtěl zkusit křídla, ale ta jsem hned vyhnal z hlavy. Jak tak škrábu na papír, rýsuje se kresba lebky s růžemi místo oči. Donesu náčrtek tatérovi a požádám ho, aby se na něj později podíval a sdělil mi svůj názor.

Sedím se strýcem v baru a povídáme si. Je furt stejný. Bohém s láskou pro metal, cvičení a ženy. Můj druhý strýc z matčiny strany je zedník. Obyčejný chlap, který to nedotáhl moc daleko. To samé platí pro toho, který sedí vedle mě. Nejdále to dotáhl do hokejistického týmu ve francouzském Dunkirku. Ale je oba rád. "Co škola?" ptá se mě. "Co by... Procházím." "A holky?" Šťouchne do mě loktem. "Holky? Jako... Jo, v pohodě. Zrovna se na žádnou nesoustředím. Jde mi hlavně o to, abych přežil." Upiju si z piva a zapálím si cigaretu. "Je sice hezké, že chceš přežít, ale to neznamená, že si nemůžeš užívat. Kdy jsi naposled smočil?" "Sakra Kubo! Proč se musíme bavit zrovna o tomhle?" "Proč ne?" Povzdechnu si a snažím se ignorovat ten jeho pohled, který nasadí pokaždé, kdy mi leze na nervi. "Naposled tak před měsícem..." povolím. "Bylo to jako všechny ostatní. Nedokázal jsem se nijak uvolnit. Neustále jsem myslel na to, jestli to dělám správně, jestli udržuji rytmus... Prostě se nedokážu uvolnit." "A kdy jsi měl naposledy sex podle tvého? Však víš. Podle tvého stylu?" "Podle mého stylu?" Podívám se na něj s nechápavým pohledem. On mi naznačí plesknutí přes zadek. "Ach tak. To už je sakra dlouho. Takové lidi najdeš hodně těžko."

Domů se dopotácím někdy kolem 3 ráno. Nemusím se starat o rodiče, protože zase někam jeli. Už jen čekám na to, u kterého z nich se zjistí, že podvádí toho druhého. V chodbě se zuju a z lednice si vyndám vychlazenou láhev piva. Možná jsem nalitý, ale ještě to není dostatečné na to, abych mohl spát. Pro jistotu si vezmu ještě jednu. V pokoji se svalím na židli. Zapnu si reprosoustavu a dám tam náhodnou skladbu. Rozezní se melodie Lo-fi hiphopu. Jak tam tak sedím a upíjím pivo, mysl mi zabloudí zpátky do minulosti. Zpátky k ní. K mojí múze. K mému snu. K ideální dívce. K té, který měla vše, co jsem kdy chtěl, aby dívka měla. Ale místo toho, abych byl upřímný a byl sám sebou, lhal jsem o sobě. Byl jsem tak nejistý ohledně toho, jestli bych se jí vůbec líbil, že jsem ze sebe dělal něco lepšího. Cítím, jak mi tečou slzy. Z šuplíku si vytáhnu už ubaleného jointa a sednu si na parapet v okně. Zapálím si. Chuť konopí a tabáku mi jde do plic. "Když už mě neuspí chlast, tak tohle určitě."


Ráno se probudím s trnutím, způsobeným lucidním sněním. Čeká mě cesta do školy. Zkontroluji si rány. Zaschlá krev se drolí při doteku a je vidět, že chlorová voda v bazénu mi aspoň trošku vyčistila rány. Jelikož už takhle sotva stíhám aspoň tu ranní kávu, rozhodnu se, že si řezání nechám na záchod ve škole.
Hned na první hodině mě začne otravovat ta kráva na ekonomiku. Jako kdyby nestačil ten bolehlav. Druhá hodina byla obětována tomu, abychom řešili maturák. Mám toho plný zuby. Na konci vyučování se celá třída sejde v tělocvičně a má cvičit na nástup. Jelikož se nebavím s nikým ze třídy, nikoho neznám. Proto mě velice překvapí, když ke mně přijde ta holka, co jsem potkal u pomníku. "Umm… Nemám s kým tančit a ty mi přijdeš jako to nejmenší zlo…" zamumlá. Je to jedna ze sedmi holek v naší třídě. Dohromady je nás deset obchodníků + 22 ajťáků (z toho 1 holka). Všechny holky už mají svoje partnery. Ona na mě dělá oči a je vidět, že už takhle se toho nechce účastnit. "Dobře. Když se chceš trápit s takovým nemotorným hovadem jako jsem já, posluž si." Mrknu na ni jedním okem a postavím se s ní do řady. Následuje nacvičování tanga. Nikdy v životě jsem netančil, ale učitelka na mě spokojeně pokyvuje. Partnerku si držím pevně natisknutou k sobě, tak jak to má být. Občas se mi sice pletou nohy, ale jinak to zvládám.

Po škole se opět svalím u pomníku a čekám na kočku s mláďaty, až ke mně dojdou. Dívka se ke mně mezi tím doplahočí a sedne si vedle mě. "Takže… Chrisi?" "Hm?" "Jak… se máš?" "Více méně jen tak žiju. Co ty?" Jak klišé to ještě může být? Zeptám se sám sebe v duchu. "Jsem docela nesvá… Ještě jsem nikdy s nikým netančila. Natož abych tančila tak… erotický tanec." Ošije se. "Vypadala jsi při tom skvěle. Neboj se toho." Kočky se už dostavili a lezou mi po břiše a obličeji. "Asi máš velkou slabost pro kočky, co?" Zasměje se mi. "Dá se to tak říct." Natáhnu k ní ruku. "Kamarádi?" Stiskne mi ji. "Kamarádi." Další půlhodinu strávíme rozmluvami o našich koníčcích a názorech a o věcech, které se nám líbí. Ke konci konverzace s potěšením zaregistruji, že si naši kočičí kolegové zvykli na mou novou kamarádku. "Vlastně, ani nevím tvoje jméno." Pronesu. Přijde mi to velice trapné, ale co nadělám. "Máš pravdu. Jmenuji se Sofie." "Zajímavé jméno. Moc se nepoužívá." "Povídej mi o tom. Lidi si ze mě kvůli tomu neustále utahují." "To znám moc dobře."

Jedna z výhod toho, že vaši rodiče jsou soukromý bezpečnostní agenti je, že máte po většinu času dům jen pro sebe. Kdybych měl takovou práci, dítě bych si nedělal. Vždycky chtěli, ať jsem něco lepšího. Právník, nebo zubař, nebo doktor. Cokoli, jen ať mám lepší plat než oni. Moje ambice jsou ale dočista jiné. Chci normální práci, jednoduchý byt, který není moc velký a celkovou svobodu (kterou už tak nějak mám).

Položím se na postel a zapálím si jointa. Na hrudníku mám nové řezance a jsem celý zadýchaný z masturbování nad hardcore pornem. Zazvoní zvonek. "Už zase ona…" zabrblám. Jointa si položím do popelníku a jdu ji pustit dovnitř. Mikaylla se mi vrhne kolem krku. "Ahoj!" kvičí. "Čus…" Jak já nesnáším energický lidi.
V pokoji se odehrává to co vždy. Mikaylla hraje na XBOXu a já si dokuřuji jointa. Ona nehulí, ale za to chlastá jako trpaslíci z Pána prstenů.

Další články